Nový Zéland

Na Zéland jsme jako sedmičlenná horolezecká výprava odlétali 6.11.2003 v 7:15. Krťa byl nucen zanechat svůj benzínový vařič značky Coleman již na Ruzyni.Přes Amsterodam, Singapur (kde jsme strávili 10 hod a „užili“ si výlet po městě), Denpasar a Brisbane (kde Dávošovi našli v batohu TNT) jsme 8.11. doletěli do Aucklandu. Na jednu noc jsme se ubytovali a druhý den už jsme to mastili na trh koupit auto  a hurá na sever.

Aklimatizovali jsme se v lezecké oblasti Tu Point, kde jsme si pochutnali na krabících vařených v ešusu, mořských barevných rybičkách, už méně na ustřicích. Poprvé jsme investovali do auta - nové/ojeté přední pneumatiky.

Za 14 dní jsme objeli severní výběžek - Cape Reinga, Ninety mile beach, obrovské stromy Kauri, zahrádkářské lezecké oblasti, a dojeli zpátky do Aucklandu udělat STK na náš „baráček“. Pak už jsme jeli na jih, stavili se u farmáře v lezecké oblasti Pio Pio, vyspali a najedli se u něj, a ještě se pak povozili na čtyřkolce po jeho farmě. To samé jsme pak zopakovali cestou zpět.

Potom jsme objevili oblast Wharepapa s Jardou a Gabčou, kde jsme si 14 dní parádně zalezli, rozhodli se zatím nepracovat, rozbili vařič a půjčili peníze od rodičů. Rozpočet byl 3 NZD/den/os, takže ke snídani ovesné vločky s marmeládou a ovocem, k obědu nic, k večeři napůl čínská polévka nebo půlka sáčku těstovin - úsporný program.

Dál jsme navštívili oblast Rotorua - smradlavé městečko s lázněmi, horkými prameny, bublajícím bahnem, gejzíry a živým kiwi ptákem za sklem. A pořád na jih, vystoupit si za šeredného počasí na sopku Ruapehu, nejvyšší horu severního ostrova - jako cepín posloužil klíč od lanovky. A nastává první hladová krize. Naštěstí dostáváme od maora za lezeckou show obrovského pstruha a přežíváme.

Lezeme na další sopku, Egmont, počasí nám přeje a „cepín“ se hodí. Vyzkoušíme ještě pár humus lezeckých oblastí, skamarádíme se ve Wellingtonu se sekuriťákem a frčíme na Jižní ostrov, kde je lezení víc, a počasí kromě západního pobřeží stálejší a slunnější.

Ale to už máme vánoce, oblast Takaka a zase lezeme a Dája vyjídá lekárničku - stůně. Jako dárek jsme si pod škebličkovou větévku nadělili hromadu jídla a večer šli na půlnoční. Silvestr už jsme slavili i s ostatními členy výparvy na pláži. Sami pak cestujeme po Jižním ostrově, většinou po lezeckých oblastech,v Christchurch potkáváme nejlepšího lezce na NZ -Čecha Ivana Voštináře, který tu maluje a píše lezecké průvodce. Měníme brzdy a stěrače a platíme pokutu za parkování.Jedem po východním pobřeží dál na jih, vidíme tučňáky, tuleně, albatrose a upadne nám výfuk. Máme další hladomor a ze vzteku sníme vše co právě máme.

Blížíme se k nejnavštěvovanější turistické oblasti a ve stovce nám praskne zadní pneumatika. Navíc se brouček začíná dost zahřívat, už jsme 2x vařili, 6l vody vyexuje. Jsou tu ale nádherné lezecké oblasti Wanaka a Queenstown, kde oba lezeme své maximum. Počasí už je tu ale horší, a celé západní pobřeží projedem najednou, jen s jednou zastávkou na ledovci Franz Josef. Není o co stát, pořád prší a koušou sand flyes. Už podruhé se stavujem v Castle Hill, spíše bouldrovací oblasti, kde se nám povede i záchranná akce vrtulníkem, a Kea proklofne náš kanistr s benzínem.

Pak už hurá na jablka a kiwi, pracujem celkem 3 měsíce a jíme co se do nás vejde. O velikonocích si vyjedem na mořském kajaku za tulínky, jeden Marťánka kousne. Auto se sype, rezatí, vyměňujem vodní pumpu, rozdělovač, zadní brzdy a spravujem řízení. Měsíc bydlíme s Japoncem Tiziou, parádní zkušenost. Děláme sushi a Dája speakuje jako nikdy.

Po práci ještě týden zalezeme, prodáme auto a snobsky strávíme poslední týden v backpackeru. Odlétáme 19.6.2004, najeli jsme tu 19 500 km, nasbírali 355 binů jablek a hrušek (tj. 887 500 ks ovoce) , cca 150 binů kiwi a vylezli 295 překrásných cest.
Už teď se nám stýská a určitě se tam ještě jednou podíváme.

David a Martina