Byl krásný slunný den, asi 30 stupňů ve stínu, na obloze ani mráček. Všichni se válely v kempu na pláži u vody. Všichni, až na pár šílenců, co si radši vezmou kolo a čtyřiadvacet hodin krouží okolo rybníka jako orel nad kořistí.

10.6. – 11.6.2000 Hrádek nad Nisou – kemp Karolína

Všechno má na svědomí Krteček. Na začátku jara začal hledat někoho, kdo by tenhle extrémní závod  jel sním. Zpočátku ho každý odbyl jen úsměvem a několika poznámkami, ale ke konci jara už o tom začal uvažovat i Petr a Fidel. Jelikož se nenašel čtvrtý závod-ník, tak jsem nako-nec souhlasil a doufal, že to snad nějak dopadne. A už chyběl  jen trenér. Den před závodem se nabídl Honza Taubák a tak jsme byly kompletní. Start byl v sobotu přesně ve 1200 v poledne. Od ostatních závodníků jsme se lišily už od pohledu – každej super kolo s perfektní výbavou ( nášlapný boty, odpružený rám …), několik dresů no prostě skoro profíci….

  Do této chvíle to byla legrace. Teď ale stojíme na startu a celý den máme jezdit na  kole! Teď už nejde couvnout a tak vzhůru do boje s časem! Můj cíl byl vydržet do konce a předem jsem se smířil s posledním místem. A je odstartováno. S prvními vteřinami sobotního odpoledne vyjíždíme se skupinkou nadržených bikerů na průzkum trati. První kolo bylo zavádějící a jely ho všichni závodníci s předjezdcem. Mělo se jet pomalu bez závodění.To že jsem jim nestíhal nabouralo moji už tak dost slabou sebedůvěru. Už po dvouch hodinách přišla první krize … a kupodivu na Krtka. Nebylo mu dobře a pravděpodobně za to mohla bageta s juicem co stlačil u benzinky po cestě sem. Furt blábolal, že to chce zabalit, ale že nemůže kvůli ostatním a hlavně kvůli Petrovi, který byl v kondici a jezdil jako drak. Trenér fungoval svědomitě. Zapisoval časy, budil nás při střídání, kontroloval pitný režim, udílel rady…. Okolo 4 hodiny odpoledne nás přijel povzbudit Honza se Šímou a do konce závodu nám taky hodně pomohli. Po sedmi hodinách závodu se Petr skvěle rozjezdil a stíhal jezdcům na prvních místech. Jen na chvilku ho zbrzdila cikánka, která mu skočila pod kolo. Jeho letecký den přes řidítka však pro něho dopadl dobře. Hůře na tom bylo kolo: - ze zadního kola osmička, ohnutá šlapka a přehazka. Co se dalo dělat. Snad jen pořádně seřvat cikánku a šlapat z pátky 3 km do kempu, což také Petr udělal. Krtek se zatím už trochu zpravil a tak vyjel zachraňovat situaci. Petr zatím společně s podpůrným týmem rozebraly Najádovo náhradní kolo a zanedlouho mohl opět vyrazit na trať.
Fidel a já jsme byly touhle dobou už o 2 kola pozadu od našeho 1 týmu a ani nám to nějak moc nevadilo. Já jsem si udržoval své vycházkové  tempo, abych vydržel až do konce a Fidelovi při sjezdu křuplo v zádech a objet jedno kolo vydržel jen s velkými obtížemi.

  Bylo 10 hodin večer, časomíra ukazovala stále ještě neskutečných 14 hodin do konce závodu a pomalu se stmívalo.
Tempo všech závodníků se zvolnilo. Vyjímkou byl Petr, kterému se v noci jezdilo dobře a jezdil stále svižným tempem. Střídaly jsme se po dvouch kolech, čas na odpočinek byl tedy celkem dostačující. Spát se ale stejně nedalo, protože všude lítalo miliony komárů a nenechali nás chvilku v klidu. Není nic krásnějšího než východ sluncen v Jizerkách! Za šera šlapeš do kopce, už ani nevíš po kolikáté, znáš už každou díru, každej šutr ….a konečně zase nahoře ! Nad obzorem se klube ohnivá koule do červena rozpálená a rozhání mlhu držící se v údolí. Prostě nádhera! Jen si tady sednout a pozorovat. Ale nic takovýho Teď už by to bylo škoda zabalit, vždyť už stačí  vydržet „jen“ 8 hodin. Tak nezbývá nic jiného než sjet zase dolů a pak zas nahoru a zas to celé dokola – no skoro nekonečný!

   4 hodiny do konce. Už tomu pomalu začínáme věřit, že to zvládneme, i když si už všichni na něco stěžujeme – hlavně na bolavý záda, zápěstí, kolena, na bolest za krkem, votlačenej zadek, ale i na křeče, únavu. 2 hodiny - jely jsme už hodně pomalu a odpočítávaly poslední minuty závodu. A konečně cíl!  Jsme opravdu rádi, že to je za námi. 

   A jaký byly dojmy po skončení závodu? Žádná radost ani štěstí. Nic …. Jen hrozná únava, vyčerpání, stuhlý svaly … Ten pocit úspěchu (pro nás to byl úspěch) přišel až o pár dní později, kdy se nám celý závod znovu vybavil už v jiném světle a všichni jsme se nakonec shodli na tom, že to bylo vlastně super a pomalu jsme začínaly uvažovat nad dalšími ročníky Jizerské Čtyřiadvacetihodinovky.

Tak zase někdy...
Jira