Jak to viděl Dája…

Namáhavě jsem umlouval kde koho, aby se mnou jel na zájezd na čtrnáct dní. Nikdo se nenašel a tak jsem vyrazil s Rudou do Itošky na prodloužený týden. Největším úskalím celého zájezdu bylo chybějící auto. Holky se na nás domluvili, že nám ho nepůjčí a basta… Až se jednoho nečekaného dne slitovala Sonička a rodinného mazlíčka nám půjčila. Samozřejmě, že zadáčo to nebylo, musel jsem jí slíbit jeden bod navíc v dalším kole poznávací soutěže, aby dohnala Rudu. Tak se soutěžícím předem omlouvám, ale co se dalo dělat?


Vyrazili jsme s Rudou ve čtvrtek 6. září někdy okolo šestý odpolední hodiny. A valili směr Rozvadov. Tam provedli tradiční technickou pauzičku…





A valili dál, přez Německo, Rakousko a Švýcarsko. Tam se nám nečekaně povedlo při další technické pauzičce dosáhnout výškového rekordu našeho zájezdu. Tak nám ani moc nevadilo, že jsme unavení a taky nejspíše drobátko zabloudění…





Cílem naší cesty bylo Italské Sasso di Remeno, kterého jsme dosáhli okolo páté ranní. Okolo deváté ranní jsme vstávali a hned propípávali SMSkama Lukáše s Hankou, kde že jsou. Páč tam měli být. A oni na to, že někde v kempu a dorazí později. Proto jsme s Rudou vzali židličky, které se později ukázaly jako nejdůležitější výbava pro takovéto zájezdíky a natěšeni utíkali do skal.





Celé následující tři dny jsme lezli jak se dalo ( pořád nás navštěvoval nějaký Amík co tvrdil, jak máme všude v Čechách v cestách prasklý smyčky ), ale mě tedy spíš zaujaly aktivity přidružené. Největší vychytávkou bylo pohodlné sedění v židličkách a pozorování těch místních při lezení…





Ruda si musel mnohokrát po tomto pozorování odběhnout do soukromí s indulonou, která nám drasticky docházela s každým dnem zájezdu, až nenahraditelně došla :-(





Zato Hanka držela otěže pevně v rukou a když už začínal být Lukáš s námi na "klučičím zájezdu" , snadno ho vrátila zpátky na rodinný zájezd koupelí v ledovcovém potůčku.





Tak mu chudákovi nezbývalo nic jiného než pozorovat to co má povoleno, zatímco my s Rudou viděli prdlajz.  Ale osobně se domnívám, že si toho rodinného zájezdu až tak neužili, páč sem je často kontroloval a spacáky nikdy nespojili.





Rudovi se po Soničce opravdu stýskalo a když došla indulona, stýskalo se mu dál, až si udělal takovéto puchýře.





Po třech dnech jsme měli rest a využili ho k přejezdu do Arca. Hance se tento výlet obzvláště zamlouval, především pro malebné zkratky, které jsem brilantně, co by navigátor nacházel. V Arcu klasika, vínečko, sýr, zmrzlina, pizza a hlavně nádherné počasí. Setkali jsme se s dalšími HOVRŠÁKY, Víťou a Krťou. Pro další dva dny bylo na lezení zvoleno Massone. Ovšem jak to tam Ruda uviděl tvrdil, že z lezení bolí akorát ruce a že to chce dělat i jiné sporty, např. si blbnout na hrazdičce.





Tak mě nezbývalo nic jiného než ho uplácet jak se dalo, aby si vůbec oblékl sedák :-)  Jediné co zafungovalo bylo mytí zad v Lagu, ale musel sem setsakramentsky tlačit !!!





Hnedle jak vylezl první cestu, ukecával mě ať jdeme na oběd. Hlad samozřejmě neměl, ale těšil se na karetní partičku. Ta se mu odmítnout nedala jelikož by následujícího dne ani ze spacáku nevylezl. Zajímavé bylo, že nejčastějším spoluhráčem mu byla Hanka.





Pak rest a další dva lezecké dny jsme strávili v Ceredu. Tam to bylo jako všude před tím. Ohýnek a všichni mě nadávali, že piju málo. Pranic je nezajímalo, že mají menší skleničky…
Vyzdvihnul bych především rozlučkový večírek jenž byl vskutku vydařený. Ruda byl nějaký zničený v těch skalách a ačkoliv popíjel celou dobu víno červené potil víno bílé…





Závěrem shrnutí: Zalezli jsme si krásně a počasí už snad lepší být ani nemohlo. Příště to chce víc indulony i peněz na vínko. Sušená kýta se v Itálii sehnat nedá tak snadno jako ve Španělsku či Francii. Příště se přidejte taky, páč čím víc HOVRŠÁKŮ tím větší je na zájezdu sranda…