Jak to viděl Luki…


Letos jsme si naplánovali strávit dovolenou popolézáním a chozením někde v Itálii nebo ve Švýcarsku. Nakonec míříme do Val Masino. Na místo dorážíme pozdě v noci. Popaměti stavíme stan a upadáme do komatu. Ovšem o to je na druhý den příjemnější naše probuzení,





sice je trochu zima a docela fouká ale množství šutrů, stěn, balvanů a vrcholků, které nás obklopuje nám vyráží dech.





Obhlížíme okolní terén a popolézáme v Sasso Remenno.

Po dvou dnech přejíždíme dál do Švýcarska a doufáme že využijeme příznivé předpovědi počasí k výstupu na Piz Badile cestou Nord Kante 5-.  Spíme v kempu kde se využívá sociální zařízení nedalekého protileteckého krytu –luxus. Zde bohužel zjišťujeme, že tu je ještě větší zima než v Itálii





Čekání na lepší počasí si krátíme procházkou po krásné starobylé vesničce Bondo. A nervózně sledujeme vrchol Piz Badile rýsující se v dálce mezi mraky.





Následující den se již obzor pozvolna čistí a tak vyrážíme na chatu.

Po 2 hodinovém stoupání jsme na chatě. Sluníčko sice už občas vykoukne, ale stále fouká velmi silný vítr





Pohled na místní napajedlo a okolní zledovatělou květenu dává tušit, že v noci tu teplota stále padá hluboko k bodu mrazu.

Vaříme polévku, odpočíváme a přemýšlíme co dál. Chvíli koketujeme i s myšlenkou tu přespat a zítra pokračovat, ale názor velice rychle změníme po návštěvě chaty a zjištění ceny za nocleh (cca 30 chf za osobu) a ani výhled na zasněžené Badile nás příliš nemotivuje.






Opět scházíme dolů, přespáváme a další den přejíždíme zpět do Itálie. Následující den ráno, opět totálně promrzlí, balíme stan a sjíždíme do Sasso Remenna, kde na nás již jistě netrpělivě čekají Ruda s Dájou, kteří dorazili z Čech . Jak jsme záhy zjistili čekat nevydrželi.
 




Ovšem jejich aktivita zas až tak akční nebyla a tak když se dozvěděli, že Hanka má sebou napečené čokoládové sušenky, tak se ani nenechali dvakrát pobízet.





Nicméně posedávání je moc dlouho nebavilo a tak si Dája začal hledat nějaký objekt na trápení. Nejdřív někde splašil megahousenku,





což o to, byla fakt zajímavá, ale trápit se moc nedala a tak s ní začal strašit kolemjdoucí. Jako první mu do rány přišla malá německy mluvící holčička, ale ta na nic nečekala a když viděla jak se k ní blíží podivně vypadající pán s něčím chlupatým v ruce, tak radši vzala nohy na ramena.

Tak Dája operativně změnil cíl a vydal se za Hankou.





Tady taky bohužel neuspěl, vzhledem k jejímu přírodovědnému vzdělání a nemalé praxi ve výzkumném ústavu bohužel nezačala pištět, ale se zájmem si ji prohlédla a následně předvedla německy mluvící holčičce jak lze v polních podmínkách jednoduše provést pitvu housenky pomocí klacíku a zátky od lahve, tu to kupodivu docela zaujalo.





Dájovi se udělalo blbě, a tak se chvíli handrkoval s nedaleko stojícím amíkem o kvalitě jištění na českých pískovcích a pak se radši vydal trápit Rudu v nějakých brutálních 7a.





Následující den kluci opět dovádějí na skalách, ale my si dáváme restday a vyrážíme omrknout Piz Badile i z italské strany. Nakonec se dohrabeme až pod nástup normálky, která se používá jako sestupovka pro cesty vedoucí ze švýcarské strany.





Když jsme se večer dopotáceli zpět, kluci již zabydleli jednu lavičku, večeřeli a pařili šachy. V plecháčcích ale měli nějaký divný čaj, posléze z nich vylezlo, že je to becherovka a že se Dájovi někam ztratil špunt a tudíž se musí vypít. Tož jsme se do ní pustili taky. Dája ale měl ten večer opravdu smůlu a tak ho Ruda v šachách úplně rozsekal. Nějak ho to vzalo a tak Ruda vymyslel noční soutěž, ta spočívala v …           

no však vidíte.





Dáju to natolik nadchlo, že v tom chtěl pokračovat i ráno, ale několik kolemjedoucích náklaďáků mu to naštěstí rozmluvilo. Následující den nás čekala oblast, kterou nám doporučil již zmiňovaný amík. Šlo o velkou, hladkou, lehce položenou plotnu. Kluci jí již omrkli předchozí den a nějak se jim z toho dočasně zvedla spotřeba toaletního papíru.





Po návštěvě tohoto zajímavého sektoru následoval neméně zajímavý přesun na jih do Naga poblíž Lago di Garda.

Popisem cesty vás nebudu nudit jen shrnu fakta. Za pouhých 8 hodin jsme urazili asi 500 km, několikanásobné převýšení o cca 1500m, zatáčky, díry, tmu, kruháče, mlhu, objížďky. Toto vše jsme měli tu možnost zažít pouze a jen díky navigátorskému umění a geniální mapě Davida Adamského. ( Pozn. autora- normální lidi to jezdí za 3 h) V Nagu už na nás čekali další dva členové hovrchu Víťa s Krťou. Následující den jsme vyrazili do oblasti Masone. No pro obyčejné smrtelníky tu mnoho lezení není, těch pár oklouzaných 5c a 6a co se tu dají najít jsme přelezli za dopoledne a pak jsme se spíše nudili. Dája opět trápil Rudu v nějakých 7b a ve volných chvílích čuměl po babách – klasika. I když jedna zajímavost by tu byla, nikdo z nás netušil kolik sprostých slov Ruda zná a jak je umí i perfektně skloňovat. 





Další oblastí, kterou jsme zde navštívili byla La Gola kde v sektoru Arcadioland je spousta krásného lezení od 5c do 6b. Po všech těchto výkonech se vždy přesuneme osvěžit k Lagu, baštíme a koupeme se. Kluci si tu pro nás připravili zajímavou přednášku o problematice rozmnožování krevet i s názornými ukázkami.





Zbylé krevety jsme pak sežrali.





Poslední oblastí, kterou jsme navštívili, bylo Ceredo ležící poblíž Verony. Tato oblast nás zaujala hlavně svým krápnikoidním charakterem a možností si zalézt po krápnících i v cestách nižších obtížností. Samozřejmě ty hezčí cesty začínají tak od 6c.





Většina z nás se dostatečně vyblbla na skalách, ale některým to nestačilo a tak vymýšleli blbiny i večer u ohně. Podařilo se mi ukořistit jedno foto z intimního deníčku Rudíka a Dájíka. Sice autorovi šlo asi úplně o něco jiného, ale mimoděk zachytil Dáju při jeho oblíbené večerní kratochvíli.





Jde o lov slimáků, prý si při tom ohromně procvičí postřeh.

Tak a to je pro letošek všechno, Jen nechci vidět, co se všechno semele až zas napřesrok s manželkou vyrazíme na „rodinný výlet“.