Hned po prvních kilometrech váhám, zda jsem to domyslel úplně do důsledku, když mám plný auto otevřených piv a na každým CD, který vzal Dájoš s sebou je každá druhá písnička „Vánoce“. Mou obavu posílí zastávka ve Svitavech na pumpě. Kluci zjišťují, že jim pomalu dochází zásoby piv, který si s sebou nabalili. Dájoš je ovšem muž činu a během chvíle vybíhá z vedlejšího obchoďáku, který je věhlasně znám svým kvalitním zbožím, s obrovským kartónem piv a štěstím v očích a už z dálky na nás křičí: „Je to sice Polský, ale jiný tam neměli. Hlavně že ho máme!“



Cestou jsme potkali dvě bouračky. Jedna byla ještě před Brnem a zdálo se to být na dlouho. Otáčím a snažím se najít cestu po okolních silnicích. Autoatlas Evropy ukazuje Ústí nad Orlicí, Svitavy Brno ... paráda! Nakonec se nám podaří napojit zase zpět na E461, ale těžko říct zda se to vyplatilo. Další bouračka je při výjezdu z Vídně. Nějaký auto hoří na čtyř proudý dálnici a ani jeden proud se nedostane dál. Spoustě vídeňáků se tak naskytl alespoň na chvíli pohled vyvádějící je z každodenního stereotypu: český lezec čůrá v dešti na svodidla na výpadovce z Vídně, kouká u toho na plameny, co šlehaj z auta opodál, vydávaje u toho slastné zvuky. Za chvíli nás policajti navigují k odjezdu zpět do Vídně. Atlas opět nezklamal a tak zcela přesně víme kam máme jet. A tak jedem stále rovně a rovně a rovně až nám konečně zamává cedule Vídeň a kluci do jednoho spí. Ke skalám jsme dojeli až něco kolem půlnoci. To jsem teda nečekal, že se nám to tak protáhne. Dája to nese hodně těžce a proto s čelovkou a jen tak v ponožkách přelejzá první prásky.



Spalo se nám báječně. Kolem čtvrtý ráno musím s pískem a při návratu šlapu po nějakých hlavách. V šest ráno nás budí Dája, má oblečenej sedák, v ruce třímá lezečky a v očích mu to opět jiskří jako by nesl kartón piv. Nám už to v očích ale tak nejiskří. Dobrák Ruda se nechává ukecat a za jeho dobrotu se mu Dája náležitě odměňuje výběrem těch nejlepších cest. Však si Ruda pochvaloval, jak se mu s Dájou dobře leze a ani na chvilku nám ho nechtěl půjčit.



No nic, taky jsme nakonec s Lukim vstali, posnídali a pustili se do toho. Lezlo se hezky, o mnoho líp než v dubnu! Byl krásný den, sluníčko svítilo, tak jsme lezli a lezli a jedli a lezli a pili a lezli a občas kecali s ostatníma a bylo nám veselo. Ve chvíli, kdy jsme měli s Lukim pět cest za sebou, měl už Dája s parťákem cest deset a tak to šlo až do večera, kdy měl Dája snad 3x víc cest než my. Nejen že jsem skoro vůbec nechlastal, ale ještě jsem ani moc nelezl a když už tak s remcáním – klasika.



Ložnici jsme měli společnou a naprosto luxusní.



Další den byl budíček zase brzo, zase bylo hezky a zase jsme jen lezli, pili, lezli, jedli, lezli a bylo nám fajn.



Čím víc jsme si to užívali tím rychleji se den chýlil ke konci.



Před odjezdem domů jsme ale ještě stihli zapózovat reklamce a proslavit tak to báječný pivo z Lídlu. Na další pánský zájezd už jedině s FINKBRÄU!



Jo a málem bych zapomněl na boulder cup, kterýho jsme stihli zůčastnit na cestě zpět, ale o tom se dozvíte více až v některém z dalších článků.

cgrim