Takže hurá na písek…předpověď nejni nejlepší, takže domlouváme s Dájošem Tisou/Rájec/Ostrov/Labák…předpověď se kupodivu ještě zhoršuje a místo pískoviště volíme vápno v Juře. Tentokrát však už bez Davídka, kterého postihnou zažívací potíže a navíc je mimo rodinnej rozpočet, takže je ze hry.
Jedu já, Hanka a její kámoš (taky) Kuba, co sme ho potkali minulej víkend na Rovišti. Čtvrtého sme nesehnali, no alespoň bude volnější tempo. Kuba má půjčený nějaký okopčený a domalovaný čb mapky, takže jedem na jistotu… :) Držim Feldu pod krkem jako dycky, takže za 3,5h jízdy (+1h nákup v Plzeňskym Tescu) sme na místě.
Hartenstein, Zimmerbergwande. Přestože jedem na tu jistotu, tak tuhle oblast volíme naslepo a vychází to. Já bych vylezl na první šutr, co potkáváme, ale Kuba se tak nějak ošívá, že jako to není vono, a že by eště popošel. No dobře, popojdem teda. Prima, na rozlez dáme tuhle, tamtu a jdem ještě za roh na něco těžšího. Po prvních 2 cestách se shodujem, že je tu dost měkká klasa a tak se bezhlavě vrhám hned do 8. Asi po půl hodině prosezený v prvnim presu se shodujem, že tady už to asi sedí a potupně to balim :) No Kuba pak prostoupí 8-, já si to stáhnu, prosedim a pomalu mi dochází, že sem to asi přepálil.



Chuť mi musí spravit sedma jménem Konig Ludvig Superstar. Den zakončuju vypečenym 7-, kde pod řetězem bojuju o život i o barvu spodního prádla. Jedem spát do altánu. Altán zbořili, bo se spíš rozpadl. Tak snad nebude moc chcát, stan se nám stavět nechce. Dáváme Bráník v plechu, lahev vína a vodní dýmku. To by bylo, aby mě pár kapek probudilo…





Ráno je kosa, déšť se (asi) nekonal. Dojčák, co tu venčí psa mi říká „keine neu altane“, že jako nejsou prachy. Jedem přes Obertrubach na Reichlelsmühler Wand. Pěkný lezení, udělám i pár fotek. (Celej zájezd polezem výhradně na stěnách, do kterejch slunce nezasvítí…asi prokletí)









Tuhle oblastičku Kuba zná, takže to berem šmahem a po konzultaci s českym párečkem zkušenejch borců to napálíme ještě ten den na Plecher Wand (Turm) za městečko Plech. Věž s olbřímým slaňovacím borhákem, nekecám – byl asi trojnásobnej jak vlajka na Milencích, se stává neřešitelnou záležitostí. Finální převísek je nad mý síly a když mě to donutí i k řádnýmu odsedu a pak ještě několikrát, věsim pytel. (Na to sem koneckonců zvyklej:) Večer hledáme místo ke spaní. Nakonec lehnem vedle auta přímo na parkáčku za Plechem. Předtím ale proběhne obligátní trojkombinace (pivo,víno,vodnice-to je naše trojice). Pršelo u večeře, takže v noci už určitě nebude…a taky že ne.
Ráno je krásný, po louce se válí mlhovej opar a mlhu z mý hlavy vyhání nástup slunce na oblohu. Snídáme. Nespěcháme a tak začínaj pomalu najíždět lezci s s autama. Mezi nima A.O. s rodiči. Co ten tady chce lézt?! Nejtěžší cesta je tu snad za 8-. Usuzujem, že přijel vyvenčit rodiče na nějakou rozlejzačku a balíme k dalšímu přejezdu. Směr Sachsenmühle. Zkrátim to. Tuhle „oblast“ nebrat! Prošli sme se s baťohama lesem a nasedáme zas do káry. Teď už musíme jet najisto. Kuba vybírá parádní skalky za Gosweinsteinem, Hintere Stadelhofener Wande. Lezení je tu celkem dost, lidí taky, ale dá se. Na to, že sem měl původně v plánu restday v podobě lezení lehčích cest sem si zalezl poctivě. Cestou z lezení k autu se rozjařeně dávám do řeči s místnim dědulou. Opakovaně se mu snažim vysvětlit, že jediný, co umim říct německy je „Ich möchte ein fette wurst und etwas zum trinken“. On mě ale pořád posílá do vesnice do hospody a asi moc nechápe, když mu říkám, že jídlo i „das bier, Bráník“ mam v autě! No nic, nasedat a jedem dál. Máme sraz u kostela s Kubovejma kámošem. Společně jedem spát na provařenou „hasičárnu“.









Poslední den zájezdu jedem hromadně do Hirschbachu, kde se rozprostřem po sousedících stěnách, po čase zas něco nafotim. Lezení je tu dobrý, technický kolmice i převislý dardy. Krátký i dlouhý cesty. Je tu i nějaká ta jurská ultradrsárna za XY, jejíž název sem zapomněl, ale když mi ho říkali, přišel mi povědomej :)
 










Nový kámoši musej brzo valit do Čech, my nespěcháme. Ještě si dáme řádně do těla, jdem přeskládat auto a něco pojíst. Vyrážíme. Za 3h sme v Praze.
Nástrahama počasí sme prokličkovali celkem bez úhony. Pršelo buď když jsme nelezli, nebo to za chvíli přešlo, nebo to bylo až v poslední cestě. V noci nepršelo ani jednou, nebo mě to alespoň nikdy nevzbudilo. Po předcházejícim víkendu na Rovišti to byl ještě lepší vejlet a to měl teprve příjít druhej prodlouženej víkend, tentokrát už opravdu na tom písku. O tom ale až v příštim článku ;)


Kuba