Navštívíme poklidné městečko Lomnice n. Popelkou, které o víkendu z 11. na 12.7. ožilo jedním z mnoha cyklistických maratónů. Třeba tento krátký report zaujme, nebo i inspiruje.
Začátky víkendů, jako už obvykle, bývají poněkud nešťastné… prší a prší!! Jak pro lezce, tak pro bikery nepříjemná realita. I tak s odhodláním (a taky proto, že máme zaplacené nemalé startovné) domlouváme s Petrem brzký sobotní odjezd. Malé ranní zaváhání, svačina se ale musí koupit, a náhle jsme o 15min blíže startu. Do toho ještě objížďka, která se opravdu nedá projet, chybějící most přes řeku, a jsme ve skutečné časové tísni, kterou už nezachrání ani hrozba odebrání řidičského průkazu. Do Lomnice přijíždíme na hraně, registrace, přestrojení, příprava kola, jídla, pití, do toho ještě lidská potřeba… ksakru, zrovna ta velká, a jsme na startu v době, kdy po startovním poli není ani památky! Směr startu naštěstí volíme správný, a přes startovací-odečtový koberec projíždíme s 5ti minutovým zpožděním. Do rozřazovacího kopce vjíždíme sami, začíná stíhačka, která nás po několika kilácích odrovnává, naštěstí kopec není až tak dlouhý. Po 10ti km už před sebou vidíme chvost startovního pole. Jednu výhodu to ale určitě mělo, nikdo se nám nepletl do cesty! Vzájemnou spoluprácí se pomalinku prokousáváme dál a dál od posledních pozic. Pomáhají nám k tomu i defekty ve škarpě opravujících spoluzávodníků.



Výživná stoupání střídají příjemné sjezdy. V jednom dokopci trhám Petra, s pocitem, že přišla moje chvíle, a že si přece musím sáhnout na svoje dno dávám jednoho bikera za druhým. Pár kiláčků se držím, ale najednou z poza zad slyším: čus bajkere, ty na mě čekáš?! To už mně došlo, že jsem asi trochu zvadnul. Dobrá, nechám prestiž někomu jinýmu, ve dvou se to přeci líp táhne… teda šlape.



Padesátý kilák, „špalír“ krásných roštěnek, potlesk a jsme na vršku Tábora. Než se však stihneme rozhlídnout už se propadáme ostrým sjezdem dolů, kde tancujeme po volných kamenech zprava doleva, abychom po protažení ztuhlých zad na asfaltě, opět začali stoupat k dominantě závodu Kozákovu. Nekonečné stoupání je odměněno pěkným výhledem, ale toho si moc neužijeme a už si to smažíme pětasedmdesátkou dolů.
To nejlepší na konec, a tak na posledních 20ti kiláčkách nás čekají tři obzvláště vypečené stojky, kde se jde do tuhého. Plíce nám lezou ušima, nohy tuhnou, kazeta už nemá co nabídnout. Tady si každý zrekapituluje svou celoroční přípravu… nevím jak ostatní, ale my jsme z toho moc povzbudivě nevyšli:-) Poslední občerstvovačka, kde dávám „oblíbenou“ trojkombinaci salám, rohlík, banán, to vše zapité ionťákem, což mně už po pátý opravdu nebere, a tak doplňuji douškem domácího vína od jedné z pořadatelek. Začíná pršet, závěrečný „kopeček“ a svižný sjezd do Lomnice, kde bok po boku projíždíme pod cílovým obloukem.



Nějaká bloncka mně podává lahev s vodou, na oplátku nabízím svoje kolo, ale tuhle zablácenou špindíru už asi nikdo nechce. Konec, klapka, hurá, máme to za sebou, 99 km a 2525m převýšení, podáváme si ruce… jen si říkáme, máme tohle zapotřebí?! Stále prší, sprcha, odchod na jídlo a pití v ceně, odevzdání čipů, skouknout vyhlášení, dát pivko, pozdravit známé, užít si to závodní hemžení.
Deficit cukrů a dechu se srovnává a zas je dobře… tak za rok znova…



Petr

Zpět na přehled kategorií   Zpět na přehled novinek