Jak se teda dostaneme na toho Konšela? Můžeme několika způsoby, ale pravděpodobně tam vy, kterým je článek určen nebudete nastupovat jinak než komínem... Já jsem kolem týdle megavěže chodil několik let a něják se mě vždycky svíral žaludek při pomyšlení na výstup. Až sem se letos zase vykašlal na čtení toho nesmyslu, kterýmu se říká průvodce na Adršpach ( promiň Pavle :-) a začal si popolézat podle GPSky v hlavě což je stejně nejlepší. Tímto způsobem alespoň člověk nestresuje, že nemůže najít nějáký kruh... Takže jednoho krásného dne ráno zase nevíme kam, co a jak, až potkáme pána s kosou, co povídá ať si skočíme na Konšela, že tam za mlada lezli furt... Tak teda říkáme jo a dem na to...






Když stojíme pod nástupem, zase máme všichni ten divnej pocit v břiše. Marťánek mě odrazuje a já dávám v plac nabídku, jestli to někdo nechce natáhnout alespoň k prvnímu kruhu starý cesty, ale nikomu jinému se nechce... Mě teda taky ne, ale po důkladném průzkumu nacházím první kruh, tzn. tuším směr.  Navazuju se a vyrážím. Komín to je vlastně učebnicový, tak akorát a bez jediného zádrhelu. Od země až ke kruhu furt stejný jen pár metrů pod kruhem drobátko vzdušný. Klapne se kruh a člověk se po několika krocích ocitne na polici...






Police vcelku veliká jen se mě nepodařilo najít žádný jištění, ani snadnou cestu dál, tak se rozhodnu pro tvorbu štandu. Obvazuji opřený klacek zaseknu se do spáry a dobírám Otu. ( Teprve když píšu tendle článek, napadlo mě, že jsme mohli obvázat celej ten šutrák. No neva alespoň to mělo zápletku. )






Jak dál z police? Trošičku jsme tápali. Přirozená cesta nejmenšího odporu vede vlevo spárou a je evidentní, že nepříjemný je jen první metr a půl a dál že to bude choďáček. Párkrát do toho nalézám a zase slézám, jistič pouze zaseknutý ve spáře mě nedává klidu. Teprve nahoře zjistíme, že je v tomto místě stavění, které lze samozřejmě přelézt čistě ovšem chce to mít alepoň ten dobrej štand na nějáký ty důraznější akce. Říkám si, že ve spáře může čekat nějáká sviňárna a přeci jen jsem jich letos moc nelezl, tak po poradě s Otou volíme cestu přímo. Vypadá sice těžší, ale zase si říkám, že to nemůže bejt tak strašný, aby to nepustilo. Nojo, ale jak ke kruhu? V tom nám došlo načpak tu je ten klacík. Samozřejmě ho použijem a cvaknem si ten kroužek (teprve nahoře zjistíme, že se tato cesta leze až k tomuto kruhu komínem). Ke kruhu to bylo stěnou několik vcelku nelehkých ovšem reálných kroků. Ti co to lezli přímo komínem, žádný problém nezaznamenali...




    

Dále je postup jasně označený dvěma kroužky. U dalšího je problém, který autor cesty a zároveň tohoto problému označil za skok do žáby :-) Prostě to je dlouhej krok, kterým se dostanete do sokola a jím i když to tak na první pohled nevypadá, snadno k dalšímu kruhu. Tady sem zase nadával. Sem si vyrazil jen tak na lehko a já jouda si nevzal základní pomůcku - kartáček. Dvakrát si odskočím a už mám opravdu vzdušnosti týdle cesty plný kalhoty. Pořád se taky koukám po tý jeskyni o který jsem slyšel, že se do ní má skákat. No nic nakonec to pustí sem na nějáký předvrcholový polici a valím to co nejrychlejc pod hlavu, hledat nějákou smyčku páč sem už opravdu z tý vejšky vystrašenej. Tam nalézám jedny, druhý, třetí tutový hodiny. Nakonec je všecky odmontovávám protože nalézám taky vlevo v hlavě kruh. Přez něj lezu dál a najednou jsem na vrcholu Malýho Konšela.


 


To mě už rozhodilo opravdu totálně. Protože já na žádným vršku být nechtěl. Sem chtěl být někde odkuď se skáče do tý jeskyně. A ať se dívám jak se dívám jeskyni ani to kam by se skákalo nevidím... Zato, když se kouknu za krabičkou doulů, zamotá se mě hlava protože, tam se vám naskytne pohled, který skoro nikde jinde v Ádru neuvidíte. Vejška jak prase a stěna rovně uřízlá až úplně dolů. Tam už se radši víc nedívám a zkoumám knížku. Nojo dostali jsme se sem nějákou cestou Sněmovna Lordů VIIIc. S odstupem času můžu říct, že to je pěkná cesta, skoro sportovní:-). Teda co to melu, sportovní není, protože ji zatím žádnej magor moc neprasil máčem.





Po složitém pátrání a nelehké komunikaci s nějákými lezci naproti na Štěpánce se dozvídáme, že ta jeskyně není naproti, ale přímo pod náma asi tři metry a skáče se někam naproti, ale jak dál to už ta holčina nevěděla, protože to tam zabalili a neskočili...
No tak s Otou slaníme o kousek níž a připravíme štand. Teda hned jak Ota našel jeskyni se ho ptáme jak to vypadá a on nadšeně nevypadal. Tak sjedu za ním a hrdinsky říkám, že je to v pohodě. Sem teda doufal, že už mám svoje odpracováno a je řada na něm... No ještě v žádný cestě se mě tak nechvěl hlas. Ota začal trošičku kameňet a tak jsem o něj začal mít strach. Nakonec teda říkám, že na to jdu já. Skok to fakt není něják těžkej a při prvním pohledu jsem tvrdil, že to nejde neskočit, že se dá jedině posrat strachy... Asi jsme se pod tíhou těch všech okolností začli drobátko připosrávat :-) Né bylo blbý, že i když je poblíž nějákej kruh, skok se prakticky jistí z hodin i když tutovejch a naproti mě nebylo úplně jasný jak dál. Teda než Ota oběvil vlevo za hranou další kruh. A navíc už nemám moc matroše, karáble, presa i smyce jsou někde za mnou v cestě...





No tak prostě nakonec člověk přijde a hop :-)

Nojo tak rychlý to nebylo. Sem se musel docela ukecávat, ale věděl jsem, že jestli budu ještě chvíli střesovat tak to neskočím... Jo ještě bezva hystorka byla s Aničkou která to odnaproti fotila. Když jsem se jako postavil že na to jdu, všude okolo úplný ticho a Anička na mě zavolá "Ještě neskákej nemám připravenej foťák":-) No nic stálo to dalších pět minut sebeukecávání a skočil jsem. Protože dýl bych ty Žabákovy kecy poslouchat nevydžel :-)






Ostatní to skočili po svém. Někdo vpohodě, jiný vyloženě fikaně a to tak, že se jen ozývalo červený lano povolit a žlutý s modrým dobrat a najednou byl na druhé straně. A Marťánek? Ten mě vyvrátil doměnku, že to skočit nejde. Skočila, ale né úplně a odhodilo jí to dozadu :-) No co byla na druhým...  

Po přeskoku se traverzuje vzdušným traverzíkem doleva ke kruhu a sedumáčkem na vrchol. Normální člověk problém už nezaznamená, prcka jako já ještě čeká pod vrškem delší krok, ale nic těžkýho...  






Na vršku Velkého Konšela jsme rychle dobrali ostatní, i když někteří se snažily skoku vyhnout výmluvamy na blížící se bouřku. My je ale ukliďňovali, že nic nemůžou vidět, že jsme výš. Já v knížce zjistil, že je ten přeskoh hodnocenej trojkou... Fúúúj to kdybych věděl tak na to kašlu...





Nahoře samozřejmě došlo na vrcholové pozdravy... Podle toho kdo jak je zvyklý a má to rád :-)

Pak hurá dolů, protože na některé čekaly manželky, jímž se před šesti hodinami nakecalo, že to bude jen na chvíli 





A z police ještě jednou...





No a co závěrem...
• Cestu můžu vřele doporučit, a myslím, že když se vyhnete našim bloudícím problémům, můžete si ji i užít.
• Čeho si nejvíc cením? To že tam vylezem se dalo čekat, ale že tam s námi vylezl i Dydy, to je pro mě největší osobní výkon, který jsem letos u někoho zaznamenal.
• Ohromě mě potěšil zápis v knížce tuším z roku 1973 - Míra Kulhavý - Týjo von si to tam drandil když já byl ještě dávno na houbách a teť bude fňukat, že jsou v HISu těžký cesty :-) 

Jo a ještě, když budete mít štěstí, že vás při skoku bude fotit nějáký opravdu dobrý fotograf, třeba Anička Krásná, tak těm vám, kteří jste opravdu hodní udělá takovoudle krásnou fotku.