Tak jsme zase jednou vyrazili do Tater. Klasická brněnská skvadra, z regulérních členů Hovrchu jenom já (a to ještě donucenej Dájou), potom ještě Lišák, Lukin a Mišák. Všecko supr kluci. Výlet začíná směle a to tím, že do mý exkluzívní třídvéřové fiesty s motorem 1,1 „turbobenzin“ se todle všechno naskládalo a ještě k tomu čtyři nabalený bágly navrch. Hmotnostní omezení náprav od výrobce jsou naprostý žvásty, byly jsme snad na dvojnásobku…Po dálnici a silničkách na hranice, dokodrcat do Žiliny a pak už jenom minout „Fatry“ a Roháče a už parkujeme u hotelu Grand (to abychom si nezkazili imidž) ve Starém Smokovci. Jsou tři ráno, člověk je svěží jak podzimní květinka a tak se ještě rozhodneme hrát soutěž o největší otlačeninu na asfaltě parkoviště. V šest je budíček a v sedm už šmajdáme kolem lanovky pekelným tempem směrem na Skalnaté pleso.



Lanovka je mimo provoz, dělají údržbu. V mezistanici Start však překecáme chlapíky z lanovky a nákladní kabinou nám nahoru vezmou alespoň batohy…super.







Chatár na Skalnaté chatě je mrzout k pohledání, ale nakonec nás ubytuje a my tak máme za rozumný peníz na dvě noci pokojíček rovnou pod naším cílem. Jižní stěna Kežmarského štítu. Není na co čekat, čas máme dobrý a tak páteční dopoledne využíváme k okouknutí terénu na sobotu a vylézáme na vršek Kežmaráku jakýmsi pravým vhloubením. Nejdřív pár délek tak za III skalního lezení a potom luxusní sněho-ledový žlábek až na sedlo těsně pod vrcholem.





Jěště za světla otáčíme, ale na chatu docházíme už hluboko v noci. Všichni jsme spokojeni, Lukin ještě víc, protože mu z jeho „zánovních“ Koflachů upadly obě podrážky (možná to bude tím, že už je jejich desátým majitelem). Večer vaříme něco před chatou, lepíme boty a pak něco sníme v chatě a rychle spát, zítra bude hodně práce. Máme v plánu Birkenmajerovu cestu (IV+), která vede středním pilířem Kežmaráku a potom uhýbá mírně doprava velkým žlabem až na vrcholové sněhové žlábky vedoucí přímo na vrchol. Má to být fajnová cesta, tož to se těšíme. Lezečky s sebou, ale na vršek sebou táhneme i mačky  a cepíny…slušná zátěž. Ráno se probouzíme do výborného počasí. Ani se nechce věřit, že je 1. prosince. Každopádně chatár je sviňa, zamkl nás na pokojích. Nezbývá než-li utéci oknem od záchodu, lízt se musí. Rychle šlapeme přes pleso a po sněhových polích se fofrem blížíme k již sluníčkem nasvícené jižní stěně.






 
Nástup díky včerejší rekognoskaci terénu nacházíme rychle, nabalíme na sebe matroš a Lukin s Michalem už tahají první dýlku. S Lišákem tak máme ještě čas a poflakujeme se na nástupu. Střední pilíř má suprovou skálu, lezení je nádherný. Různé koutky, sokolíky, semtam převísek…prostě paráda. Občas se dá potkat skoba, nebo erárka, hlavně na štandech…ale moc toho tam není. Možností dojištění je ale docela fůra. Nejtěžší místo byl asi takový převísek, do kterého se s batohem lezlo naprosto skvěle.









Druhá třetina stěny je vodou vyhlazený žlab. Jištění v podstatě není a hladká skála moc možností neposkytuje. Takže není vzácnost, když člověk pod sebou zahlédne k třiceti metrům volnýho lana. Ale není to moc těžký, takže brzo dolézáme k výlezovému koutu, nad kterým už je vidět sníh. Jinak do této doby byla stěna úplně suchá a sluníčko ji krásně vyhřálo, takže v podstatě letní podmínky. Dolézáme na sníh, nandáváme mačky, cepíny do ruk a hurá na vrchol. Skoro nejistíme, jdeme současně a tak si s Lišákem se soumrakem podáváme ruce u vrcholové knihy. Kluci se dole nějak zasekli, ale při sestupu je potkáváme. Cestu na chatu známe dobře a tak brzy usedáme k zelňačce a pivu u toho nevrlýho chatára. Den byl tak parádní, že mu to ranní příhodu odpouštíme.





V neděli se chtějí kluci rekreovat. Já s Lišákem, ale ráno vyrážím na sousední štít – na Lomnický. Nemáme náladu na další jistící závody, průvodce jsme si na něj taky nevytiskli a tak si od oka vybíráme široký kuloár vedoucí směrem na Vidlové veže, pod nimi se uhne nalevo a vezme se to šturmem rovnou SV stěnou Lomničáku přímo k observatoři. Nakonec jsme se za celou dobu ani nenavázali.





Krásný výstup. Žlaby už byly místy vyteklé ledem. Firn krásně držel a tak zábradlí vyhlídky na Lomničáku přelézáme chvilku po poledni. Konečně jsme ze stínu vylezli na sluníčko. Shodujem se, že taková cesta je někdy krásnější než-li celodenní visení v sedáku.





Rozvalíme se na sluníčku a za chvíli přicházejí kluci normálkou. Nikdo tady kromě nás není, úplné ticho. Je jasno, vidět jdou i Roháče daleko na západě. Dolů scházíme až odpoledne. Při sestupu si prohlížíme trasu „Hokejky“, jedné z nejhezčích cest na Lomničák. Jo, snad někdy příště. Na Skalnaté chatě balíme věci a večer už sedíme v Lomnici v naší oblíbené nádražce „Lavína“ a baštíme ovarové koleno. S nacpaný břuchem to zas celý odřídím do Brna a tak se nějakou tu hodinu po půlnoci loučíme a ukládáme naše schránky tělesné k zaslouženém spánku.

Tschus brus, Ota.