Autíčko na cestování jsme sehnali pouhopouhý  týden před odjezdem. Museli jsme ho narychlo dát k panu doktorovi , aby opravil nejzávažnější chyby a nedostatky jakou jsou brzdy a výměna oleje. Samotné seznámení  s Mazlíkem (ani nevíme proč tento název, asi proto, aby nás bezpečně dovezlo až domů, bez nějakých větších obtíží),  tudíž proběhlo v podstatě až za jízdy.






Cesta na Aljašku zabrala 4dny a na hranice to bylo přesně z Whistleru 3.024km, při kterých nám pomalu začalo docházet co je to divoká příroda, kdž jsme projížděli celou Britskou Kolumbii a část Yukonu. Poprvé jsme mohli spatřit divoké Medvědy, Losy,Soby,Orly a jiné živočišné druhy, které se v našich krajích a hájích nevyskytují. Dokonce se nám podařilo spatřit Grizli mamku se třemi mláďaty.



U prvního městečka na Aljašce jsme museli zastavit na naší první opravu, benzinový filtr jak se zdá byl ještě původní, určitě si zasloužil vyměnit, jen škoda, že námi. Od tohoto města (Tok) to bylo už jen pár km na místo našeho přesunu, cca 400km a byli jsme v „Národním Parku Wrangell St.- Elias National Park“ Už když jsme jeli okolo ,nedali se přehlídnout čtyři velikáni tohoto nádherného horstva Mt.Sanford 4.949m.n.m , Mt.Drum 3.661, Mt.Wrangler 4.317 a nejvyšší Mt.Blackburn 4.996m.n.m..







Rozloha parku je přes 13mil. Km čtverečných a činí ho největším Národním parkem v Americe. Strávili jsme v parku týden a vydávali se na různé treky. Když jsme se takto jednou  vrátili z dvoudenní tůry, „ranger“ nám řekl o tom, že když jsme byli pryč ,v těsné blízkosti našeho tabořiště, jeden Grizli vymlátil celou kabinu. Od té doby, jako by se v nás něco změnilo a podnikali se vždy výlety tak, abychom se na noc vrátili do Mazlíka.







Když jsme skončili v parku, jeli jsme dál na jih do nejhezčího městečka, které jsem kdy asi mohl vidět. Je to taková díra ve vysokých horách, která sahá až k oceánu a u jedné ze zátok vybudovali město jménem „Valdez“  (známo do nedávna jako největší ropnou katastrofou USA stejnojmenné ho tankeru). Tady jsme se rozhodli maličko provětrat naše kapsy a odjeli jsme lodí na mořský kajaking mezi ledovými krami u „Columbijského ledovce“. Bylo to úžasné, škoda jen, že jsme se nedostali o trochu blíže ledovci. Ostatně tam už se nedostal nikdo celých šest let.(tento ledovec je nejzkoumanějším ledovcem na Světě, díky jeho velmi rychlému tanní,dostat se až k němu je možné jen letecky, jelikož kry z rozpadávajícího se ledovce ,vás kajakem, nebo lodí, prostě blíže nepustí).Zde jsme také mohli spatřit zvířata, která v ČR ani ve snu žít nemohou. Mořské vydry,Tuleni,Mroži,Rypouši a jednu malou kosatku.







Dále cesta vedla přes „Anchorage“ do „Stewardu“ a „Homeru“(nejjižnější a nejzápadnější město na Aljašce, kam se můžete dostat autem bez pomoci lodi či letadel, cesta tam prostě končí) „Steward“ a „Homer“ jsou na jižní straně stejně tak jako „Valdez“ a všechny dohromady vypovídají, že to jsou z našeho pohledu nejhezčí místa na Aljašce. Před sjezdem do „Homeru“ nás uvítalo na vyhlídce přes 20 Orlů bělohlavých, kterří nám v zápětí ukázali, jací to jsou rybáři a tahali jednoho losose za druhým. Navíc toto městečko je baštou rybářů na celém Světě. Dokonce si říká hlavním městem rybolovu Halibutu ( je to jedna z nejlepších ryb, kdo nezná, vřele doporučujeme). Opět přes „Anchorage“ jsme to tentokrát vzali na sever. Skrz „Denali Park“ ve kterém se nám podařilo zahlednou západ slunce nad „Mt.McKinley“ 6.198m.n.m. což se asi nepovede také každému, udává se ze zhruba 30% turistů má to štěstí „McKinley“ vidět. Jistě, bylo by lepší stát na vrcholu a kochat se od tam-tud, ale snad někdy příště.    







Kousek za druhým největším městem Aljašky „Fairbanks“ v krásných termálních pramenech jsme se dohodli, že se vrátíme do Kanady a za Polární kruh vyrazíme až tam. Jeli jsme více na východ a zvolili jsme „Klondaik Highway“  která nás přivedla do už Kanadského dobového městečka ze zlaté horečky „Dawson City“ Líbilo se nám tam natolik, že jsme tam strávili o 3noci déle než jsme plánovali. Opavdu tůůůze pěkné dobové městečko. Stále se tam navíc ještě těží zlato. My jsme však štěstí po dobu našeho pobytu neměli a neobohatili jsme se na tom blýskavém kovu, který máve celým Světem.



Když jsme do rýžovali,  pokračovalo se dál cca 40km pod městečkem jsme zatočili na „Dampster Hwy“, která je dlouhá 756km a směruje čistě jen na sever. Po cestě je jen jedno místo přesně v polovině kde se dá dotankovat benzín a případně něco málo opravit. Zhruba  na 406km jsme zastavili,uvařili si a také se vyspali.Chtěli jsme okusit jaké to je spát primo na Severním polárním kruhu. Polární kruh je myšlená kružnice, která odděluje na povrchu Země oblasti, kde alespoň jeden den v roce nevystoupí Slunce obzor (tzv. Polární noc) nebo nesestoupí pod obzor (Polární den). 66° 33' 39". Následující den jsme dojeli až na samotný konec  této štěrko-hlinité cesty, která končila městem „Inuvik“ Měli jsme poměrně štěstí , že vydrželo počasí, cesta se prý mění  každým dnem v závislosti na počasí. V „Inuviku“ se nám z počátku moc nelíbilo, ale nakonec i tam jsme si po tééé našli zalíbení. Navíc ku příležitosti oslav nejdelšího dne v roce mě Evulka za sponzorovala a já se vydal hájit Hovrch na tratˇ půůůlmaratonu. Byl jsem jediný turista na této trati, navíc si myslím, že jsem ostudu neudělal. Skončil jsem na 6.místě s časem 99minut 59sekund 99setin. Kouzelné, že? Až s odstupem mě došlo jaký to byl výkon, původně jsem to chtěl hlavně alespoň dojit v jakém-koli čase. Až následující večer jsme konečně navštívili hospodu „Mat Trapher“ ,  která je proslulá pravdivým příběhem o chlapíkovi po kterém je pojmenovaná. Mohu  vřele doporučit, krásně se to čte.



Cesta zpět nám trvala také dva dny a tentokrát nám ukázala svá panoramata, kterých jsme se někdy nemohli nabažit. Všude kolem nás jsme slyšeli Vlky, bohužel se žádný z nich nepřiblížil natolik, aby se dal vyfotit a přijal pozvání na kávu. Zaplat‘panbů. )) Další zajímavostí „Dempster Hwy“ je , že po cestě jsou dvě řeky, přes které se musí trajektem, každá z nich však teče do jiného moře. Jedna z nich „Mackenzie“ je nejdelší řekou Kanady a desátou na Světě.







Když jsme najeli zpět na „Klondaik Hwy“ ani jsme Mazlíka nemyli, usoudili jsme , že čím je víc špinavý tím se nám v něm lepší spí, přes okénka není vidět ven ani dovnitř a tím nás chrání před celodenním sluncem. Vyrazili jsme směr Jih až do „ Whitehorse“ kde se tato Hwy napojovala na „Alasku Hwy“ po které jsme před pár týdny razili na Aljašku. Kolem „ Whitehorsu“ už jsme dríve jeli , tentokrát však byl čas tu setrvat par dní. Našli jsme dokonce pár míst na sportovní lezení. Místa byla tak daleko od civilizace, že ten kdo jistil , musel u sebe mít sprey proti medvědům a pro případ i nůž. Lezení dobré, jen maličko položené a tudíž  rajbásové, což moc nemusíme ani jeden. I přesto jsme pár cest vylezli a byli spokojeni, že konečně něco děláme.







Po „Alasce Hwy“ jsme pokračovali stále dál, až na její nultý kilometr. S různými zastávkami nám to trvalo 4dny . Cestou jsme už k našim známým Medvědům, Orlům, Losům atd. přidali další zářez. Viděli jsme několik stovek Bizonu, jednotlivci, ale i celá stáda. Úžasné. Dá se říct, že od nultého kilometru také začíná pro nás nová provincie „ Alberta“  Valíme stále na Jihovýchod , už jsme v Severních „ Rocky Mnt.“ A pokračujeme dál. Dorazíme až do městečka jménem „ Grande Cashe“ ve kterém se nám strašně moc líbilo a dokonce jsem se tam byl optat na práci v uhelných dolech. Platí tam více než královsky, je tam daleko levněji o proti Whistleru, není  to  tam vůbec  komereční, kolem dokola je 21vrcholku okolních hor. Jednoduše řečeno malebná vesnička o počtu 4tis. obyvatel, velice přátelských. Jednou za rok se tam také běží doslova smrtící závod „ Death Race“ měří 125km v horách a musí byt uběhnutý do 24hod. jestli chce člověk splnit limit. ( Už se vidím jak trénuju na tento závod a opět dělám jméno Hovrchu a celé české republice). Samá pozitiva.







Tam nás také potká lehká, ale nekompromisní závada. Těsnění pod hlavou. Opravář nás posílá do samotného centra „Rocky Mnt.“   „ Jasperu“ . Nemá prý na nás čas a museli bychom tam čekat týden na objednávku. Vše , ale vyřídí po telefonu a když se do stanem na místo jen předáme auto doktorovi a on už si poradí , bez nějakého našeho vysvětlování. To nám dává čas, zjistit co se v okolí dá dělat.  „Jasper“  je pěkné malé městečko u prostřed stejnojmenného národního parku. Bohužel je to i znát na cenách. Platí se tu za vše, i za internet v knihovně, což je poprvé kde jsme se s tím setkali. Oni se nám však vysmáli, že tady není nic zadarmo. Když chcete jit na nějaký treck, musíte zaplatit dokonce třikrát za jednu noc. Nejdříve platíte vstup do parku pak můžete spát jen na místech určených, za které si učtují od30 do 50 dolaru za noc a vrchol všeho, po té musíte platit i v horách za místo pro stan. Neuvěřitelné a pro nás nepřijatelné. Rozhodli jsme se že nejdříve si půjdeme pořádně za lézt. Uzdraveny Mazlík nás dovezl na nedaleké malé parkovištátko u pátého mostu „Maligne River“ . Pěkné udolí nám po několika hodinovém lezení umožnovalo krásné procházky po okolí. Bohužel při čtvrté noci nám o půl jedné ráno klepe na okýnko rancer. Oznamuje nám, že okamžitě musíme opustit toto místo, které není určeno k nocovaní. Nejdříve to zkouším na to, že nemluvíme AJ, pak mu říkám , že tu není žádná cedule o tom, že by se tu nemohlo spát přes noc, neboli že je to jen denní parkovaní. Asi po 20minutove výměně názorů vytahuje bloček , v tom momentu mě zalepí  a říkám že tedy odjedeme. Na češ on reaguje, že nás pro tento-krát nechá, ale jestli nás načape ještě jednou tisícidolarová pokuta nás nemine. V naprosté nasranosti najdeme azyl v industrial zoně u nádraží. Hned ráno  ještě v zuřivé náladě odjíždíme z Jaspru pryč. Nechceme v tom komerčním světě být už ani minutu. Po cestě míjíme několik krásných vodopádu u kterých se samozřejmě zastavíme, abychom se pomalu uklidnovali.







Po několika dnech se dostáváme takřka až domu. Chceme si za lézt a tak naše rozhodnuti je jasné. Kousek od domova máme přece jedno z nejlepších míst na lezeni v kanadě „Squamish“ Cestou jsme projeli několik národních parku, které byli možná hezčí než celý „Jasper“ nebo „Banf“ Užasné scenérie kolem nás, nás pomaličku začali uklidnovat, jezera která jsme potkali po cestě také stála za to, za zmínku stoji především „Shuswap Lake“ a „Harrison Hot Spirngs Lake“ u kterých jsme mimo jiné přespali jelikož se nám tam moc líbilo.



V samotném „Squamishi“ jsme ostali necelé 3týdny a co se týče lezení, jsme si to řádně užili.Za zmínku stojí,  Evule si dala 6b na prvním a já jsem měl jen jediný odsednutí v 6c+. Na závěr všeho už jsem jen sám ( Nůna se musela vrátit do práce)vlastně ne sám, jen jsem vyměnil partnerky. Vytlápli na dvoudenní treck, při kterém jsme natlapali cca 40km a dostali se na „ Black Task = černý tesák“ což bylo z parkoviště převýšení cca 1450m a ušli jsme to za 6hod. Cesta na  samotný vrchol skalní stěny, vede asi 40m komínem (lehoučké lezeni bez jisticích bodů) a následně dalších 80m po rozlámaném čedičovém utvaru. Což na bezstarostném pocitu určitě nepřidá. Spali jsme u jezera „ Garibaldi“ u kterého jsem se musel vykoupat jako u každého jiného. Krásné jezero s ledově chladnou vodou z okolních ledovců.







Strávili jsme na cestě  74noci, ujeli jsme 14.782km.V Kanadě jsme projeli 4provinciema ( Britska Col. , Alberta, Yukon, Severni teritorium.)  Alasku křížem krážem, kam se dá dostat bez letecké nebo lodní podpory. Nakonec jsme rádi, že si můžeme užít opět trochu toho komfortu jako jsou sprcha a postel.
Už nyní se nám však honí hlavou kam bychom vyrazili příště.


Kuny a Evule