Ve čtvrtek si s Michalem píšeme… „od neděle to v Alpách vypadá na pěkné počasí“… zařizujeme volno v práci a sháníme další lidi do party. Nakonec se chytne pouze Luki… dvě dvojky nebudeme, ale i ve třech se určitě dá.

V sobotu večer vyrážíme. Nonstop cesta a v neděli ráno vystupujeme u lanovky Diavolleza, která právě začíná jezdit. Přesun o 900 výškových metrů proběhne během pár minut a hurá najít místo pro bivak. To se nám podaří po necelé hodince chůze směrem k našemu kopci. Postavit stan a jen nalehko se jdeme projít po ledovci k nástupu zamýšleného výstupu. Pětihodinová „procházka“ nás po probdělé noci docela utahá, a tak po kratší siestě a gábliku v bivaku zalézáme do spacáků a v sedm hodin usínáme.


Naše základna na dvě noci... stan a žďárák. Na obzoru Piz Palü a Piz Bernina



Budík zvoní v pět hodin. Vařič se nám nepodaří nastartovat, a tak snídani zapíjíme zmrzlou vodou nabranou včera z ledovcových potůčků. Batohy na záda a vyrážíme. Cestu přes ledovec nám zpříjemňuje zářící měsíc a tisíce hvězd kolem něj. Na východním obzoru se na svět dere sluníčko a kouzlí fantastické barvy do vymetené tmavomodré oblohy. A když se blížíme pod pilíř, jeho vrchol už je zbarven do červena. Sundáváme mačky, zandáváme cepíny a doufáme, že je budeme vyndávat až na podvrcholovém ledovcovém hřebenu. Čerstvý sníh, kterým je pokryt skoro celý severní skalní pilíř, snad pustí bez těchto neohrabaných pomůcek.





První délku (60m) tahám já. Už první kroky dost překvapí a udělají realistický obrázek o dalším pokračování našeho snažení. Docela těžké úseky, skála pokrytá sněhem, zasypané chyty a stupy, jištění převážně vlastní (pouze první délka měla 4 nýty, pro přehlednější navedení na hranu pilíře). V pohorkách není cit a v rukavicích škoda mluvit. Zakládám vlastní štand a dobírám Michala s Lukášem, kteří lezou současně, každý na jednom laně. Společné setkání u štandu a: „hmmm, to nám to pěkně začíná, to bude prima drsná záležitost, tak valíme dál!“ Dál se už pravidelně střídáme, někdy i lezeme současně všichni tři, to když není možné po 60 metrech zřídit štand. Lehčí úseky střídají ty těžší... skalní stěnky, věžičky, zasněžené a ledové úseky. Obzvlášť vypečená délka vychází na Lukáše. I my na druhém konci nechápeme při přelézání přes převísek do vyledovaného žlábku… co to jako má být za klasu?? Občas potkáváme nějakou tu skobu, občas zaseklý vklíněnec. Ale většinou musíme spoléhat na to, co si do skály našťouráme sami. A i my uštědřujeme jednu ztrátu malého kamaráda frenda.





Lezení bylo nekonečné a jako bychom vůbec nenabírali výšku. Aspoň že do hrany svítilo slunce a rozehřívalo nám zmrzlé prsty v botách i rukavicích.
Když už jsme se dostali do úrovně obrovských séraků (mimochodem jeden „menší“ se kousek od nás urval), bylo jasné, že podvrcholový hřeben nebude daleko. Dvanáctá délka, trochu prodloužená průběžným postupem, byla ta poslední, jištěná!  
Před námi se otevřela krásná bílá hrana prudce stoupající k temně modrému pozadí. Napravo od nás obrovský sérak pod hlavním vrcholem Piz Palü. Tato fantastická kulisa nás provedla celým závěrečným ledovcovým hřebenem a my jsme si to jaksepatří užívali. Krásnou třešničkou na dortu byl výlez z 50ti stupňového svahu na rovnou vrcholovou plošinu ve 3.882 metrech. Za sebou jsme měli 8 hodin lezení!! plus 2 hodiny nástupu přes ledovec k pilíři.
Byly čtyři hodiny a nás čekal už „jen“ 3 hodinový sestup normálkou do bivaku, který jsme si ještě protáhly naším focením a užíváním si okolních panoramat. A v bivaku radost... Lukimu se podařilo nastartovat vařič!!!

Petr



Resumé:
kopec: Piz Palü, východní vrchol, 3882m
výstup: Kuffner pillar D-, IV+/V-, 45 – 50 stupňů
čas výstupu podle průvodce v letních podmínkách: 4 hodiny
čas našeho výstupu: 8 hodin
podmínky: lehce zimní, se stávají naším každoročním standardem ;-)
účastníci: Petr Hacker, Michal Martinek a Lukáš Hojný
datum: 23. 9. 2013

Hodnocení: zajímavý rozmanitý výstup po všech materiálech a ve fantastickém prostředí, orientace většinou jasná, dostupnost dobrá, doporučuji! I ta lezecká trojka se ukázala jako výhodná, jeden z nás si na štandu vždy odpočinul, najedl a mohl fotit, takže jsme neztratili nic z drahoceného času. 




Cesta po ledovci k nástupu


Petr v první délce, která nás zavede na hranu pilíře


Luki pod prvním štandem si prohlíží pilíř nad námi... co nás asi čeká? 

Pod ním naše přístupová cestička po ledovci.


Luki bojuje


Lukáš a Petr


Petr dolézá na štand


Luki na štandu s exklusivním výhledem


Dobírám Lukiho a Michala


Poslední skalní délka a Michal už vidí sněhový hřeben


A jsme na sněhu


Krásný hřebínek orámovaný temně modrou oblohou


Podvrcholový ledovcový hřeben nad 800 metrovou hlubinou


Posledních pár kroků a je tady vrchol!!


Z vrcholu sestupujeme normálkou podél parádních převějí


Sestupový hřeben


Už není kam spěchat...


Sbohem kopečku



FOTO: Petr, Michal, Luki

Zpět na přehled kategorií   Zpět na přehled novinek